Zde naleznete informace o Letenské pláni a o Letné na Praze 7.

Muži v offsidu

Muži v offsidu aneb ze života klubovních příznivců

myslím že tento román napsaný panem Karlem Poláčkem v roce 1931 má s Letnou mnoho společného a doufam že se vám bude líbit.

Sám jsem zde objevil mnoho zajímovostí jak o Praze tak hlavě ze života tehdejších fanoušků a to především klubů AC Sparta, SK Slavia a  SK Viktorie Žižkov. Možná že jsem pochopil kde se bere skoro až nenávist mezi Spartany a Slavisty, proč na sebe fanoušci pokřikuji uražky a hanlivé pokřiky.

Dále mě velmi zaujal popis tehdejšího funkcionáře fotbalového klubu - že by se od roku 1931 vůbec nic nezměnilo?

- nazvat divaka "Fanouškem" nějakeho klubu v te dobe melo velmi hanlivy nadech a oznacoval se tak nekriticky obdivovatal sveho klubu - dnes se jim asi rika ULTRAS

SPORTOVNĚ UVĚDOMĚLÉMU OBECENSTVU, které se pilně dostavuje na

zelený trávník, aby bylo přítomno zápasu letenských leadrů, napínavému boji

místních rivalů, ukázněnému obecenstvu, jež pamětlivo své dobré pověsti,

nepodněcuje fanaticky své mužstvo, nenapovídá svým hráčům, tomuto obecenstvu

předkládám knihu, která se nazývá

MUŽI V OFFSIDU

ANEB

ZE ŽIVOTA KLUBOVNÍCH PŘÍVRŽENCŮ

"Vstávej!"
.... Meduna krásně přihrává Srbovi, Srba se nezadržitelně
řítí vpřed, ještě okamžik, a míč se zatřepá v síti.....
 "Povídám stávej!"
...vtom však obecenstvo vniká do hřiště.... Eman cítí,
jak ho strážník drží za límec a třepe jím. Eman se ohnal --
"Člověče, kolikrát ti mám říkat, abys vstával?"
Obyvatel Cimburkovi ulice na Žižkově krejčí Emanuel
Habásko ovdověl před více než jak dvaceti lety. Nebožka za-
nechala mu syna Emanuela. Byl ještě maličký. když ho
matka opustila a jeho otci nastal úkol vypiplat ho a udělat
z něho člověka. Bylo mu v noci vstávat, aby řvoucímu
Stařec poklidil světnici. Nedalo mu to mnoho práce.
byla to nepatrná sklepní díra, kde oni dva, otec i syn, vzá-
jemně si šlapali na paty. Byl tu malý stůl, na němž sedával
starý se skříženýma nohama jako Turek a šil. U okna stál
šicí stroj. celou čtvrtinu místnosti zabírala polička s otlu-
čeným nádobím. V okně se nudila zaprášená pelargonie.
 Usedl za stůl s výrazem, který naznačoval, že mezi ním
a otcem je okamžitě napjatý poměr a že nemíní ustoupit.
Také otec mlčel a zasmušile foukal do polévky. Teprve
když se pustili do hlavního jídla, tu stařec nemohl potlačit
pocit samolibosti, který mívají hospodyně, když vidí, že
chutná, a touha po uznání přerušila mlčení.
   "No, jaký je maso?" tázal se otec.
   "De to," děl syn blahosklonně.
   Stařík rozjasnil líc a povídal, že vlastně chtěl udělat
bramborové knedlíky, ale že neměl čas.
5. Způsob, jak se účastniti matche - obrázek

5. Způsob, jak se účastniti matche - obrázek

( Ilustrační obrázek ukazuje Letenskou pláň v roce 1922, ještě s hypodromem a dvěma fotbalovými hřišti - DFC Praha a Slavia Praha vlevo a s hříštěm AC Sparta které již v roce 1922 bylo na témže místě jako dnes - na obrázku vpravo zhruba uprostřed)
   Eman vyšel z domu s hlavou obtíženou starostmi. Kde
sežene vstupné na hřiště? Kdyby to nebylo v neděli, ně-
jaký melouch by se našel. U přátel, které požádal o půjčku,
dostalo se mu chladného odmítnutí; Eman byl liknavý
dlužník. Kdyby tu byl aspoň kolega Vacina-Losos nebo
aspoň jeho bratranec Vacina-Pacinka. Ale oba seděli na
Pankráci pro nějakou kauzu na Smíchově. Jsou to arci oba
náramní lumpové, lepší je s nimi nedržet, nechceš-li do
něčeho přijít. Jejich podobenky mají v albu na direkci,
a jak se něco šustne, už jdou fízlové na jisto. A kdo s nimi
kamarádí, ten má kaňku v konduitě.
   Přišel ještě záhy, neboť na trávníku se proháněli jako
stěňata nějací dorostové. Diváci je pozorovali znuděně a
s nechutí. Ozývali se hlasy, které posílaly hráče k mamin-
kám hrát diabolo. Konečně soudce zapískal a tento výkon
byl přijat s upřímným potleskem. Uřícení hráči se hrnuli do
kabin.
    Zástupem proběhla vlna napětí a pan Habásko se vsadil
se svým sousedem "o každý obnos", že první vběhne do
hřiště Viktorka. Prohrál. První se zjevil goalman Slavie
v modrém dresu s červenou hvězdou na prsou.
   "Pláničko, ty můj kluku zlatej!" zaševelil vroucně ten
pán.
   Eman kráčel podle strážníka hrdě jako bojovník za
svatou věc. Zato tlustý muž si v té chvíli přál, aby se
raději nenarodil. Když se z řad obecenstva ozývaly vý-
křiky: "Pane Načeradec? Co má bejt pane Načeradec?
Co se děje, pane Načeradec?" -- tu dělal, jako když ne-
slyší, a snažil se vzbudit dojem, jako by doprovázel stráž-
níka pouhou náhodou.
   "Mám obchod v Havlíčkově třídě," vykládal zoufale po
cestě. "Na mne se můžete ptát, koho chcete, a každý vám
dá nejlepší reference. Čestné slovo, pane inspektore! Tady
je má visitka..."
   Strážník vzal na sebe erární vzevření a pravil, že mu do
toho nic není.
 
   Úředník zjistil, že pan Emanuel Habásko narodil se

roku 1905 na Žižkově, je tamže příslušný, vyznání česko-

slovenského, vyučený truhlář, zachovalý a toho času bez

zaměstnání. Tlustý pán se jmenuje Richard Načeradec,

narozený roku 1886 v Neveklově, příslušný na Žižkov, vy-

znání mojžíšského* , obchod konfekcí a nepromokavými

plášti, ženat, dvě dítky, bytem v Praze, Hybernská ulice,

trestán nebyl.


* Slovo žid bylo a je (u některých mluvčích dodnes) hanlivé. Za první republiky, kdy šlo jen o náboženství, aby se hanlivému "židovskému náboženství" vyhnulo, zavádělo se "mojžíšské" nebo "izraelské" vyznání, izraelská obec apod. - Poznámka autora stránek


   Stmívalo se, když sestoupili z Letné a ocitli se uprostřed

hlučícího města. Člověk, který by pozoroval oba pány,

ponořené v živý rozhovor, netušil by zajisté v nich nedávné

kruté nepřátele. Theoretický rozhovor o příčinách úpadku

české kopané je sblížil tak, že měli pocit, jako by spolu

chodili do školy.

   „Tak přece!“ vzdych blaženě pan Načeradec. „Nuže,

pane vrchní, vypravujte nám průběh zápasu.“

   „K službám,“ zašvitořil číšník, „první minuta: Slavie

vyhrává los a –„

   „Počkat,“ přerušil ho pan Načeradec, „až do sedmnáctý

minuty, kdy padla nádherná branka Slavie, byli jsme zá-

pasu přítomni. Pak jsme museli... é...  pro neodkladnou

záležitost opustit hřiště.“

V této fotogalerii naleznete fotografie a obrázky které se nějakým způsobem váží ke knížce pana Poláčka Muži v offsidu. Většinu fotografii naleznete také přímo v textu jednotlivých kapitol.
Viktoria 1927-28

Viktoria 1927-28

Viktoria 1927-28
Fr. Planicka na Sparte

Fr. Planicka na Sparte

Fr. PLanicka na stadionu AC Sparta Praha

Fr. PLanicka na stadionu AC Sparta Praha

Frantisek Planicka

Frantisek Planicka

Fr. Planicka

Fr. Planicka

Antonin Janda-Očko

Antonin Janda-Očko

Antonin Janda-Očko
 JAN KOŠEK

JAN KOŠEK

JAN KOŠEK

   „Nebuďte smutnej, pane Habásko,“ domlouval laskavě

pan Načeradec Emanovi, „jednou ty, jednou já, jednou

naše Anka, jak se říká. Jak slyším, Viktorka se držela a

vejsledek moh bejt docela dobře naopak.“

   Eman mávl rukou: „Vo to! To je to nejmenší, šak my

s váma ještě zaválíme bago. Já mám jiný starosti.“

   Toho večera byly hradby města Žižkova potaženy čer-

ným smutkem. V hospodách se pilně debatovalo o tom de-

baklu červeně pruhovaných. Roznesla se zvěst, že v Harantově ulici byl jistý řezník zasažen truchlivou zprávou tou

měrou, že ho zkosila mrtvice. Někteří ale říkali, že v něm

chytla kořalka. Mnoho občanů se zapřísahalo, že co živi

budou, na hřiště nohou nevkročí.

   „Jdi ode mne a nech mě bejt!“

   „Ale , Hedvičko, Hedvičko..... , „ obskakoval pan Načeradec.

   Paní Načeradcová usedla za záznamní pokladnu a po-

nořila nos do hrnku s kávou, aby dala najevo, že „ten

člověk“ ztratil veškeré její sympatie.

   V domácnosti pana Nečeradce rozhostilo se v pravidel-

ných obdobích ponuré ticho, které nutilo šéfa firmy chytat

se za srdce a tiše pro sebe lkát, že jeho zdraví je kaput a že

ho chtějí připravit do hrobu. To bylo v dobách, kdy pan

Načeradec byl svou manželkou degradován na „toho

člověka.“

   Po jeho odchodu počal pan Nečeradec

prudce poletovat

kolem pultu, pak zastavil se před záznamní pokladnou

a vyzývavě se otázal: „Kdo si přivede domů chlapa?“

   „No, kdo si přivede domů chlapa?“ opáčila záznamní

pokladna.

   „No, já jsem si přivedl domů chlapa?“

   „No, kdo si přivede domů chlapa?“

   „Nemluv mi takový řeči, já to nemůžu slyšet. Já si žád-

nýho chlapa nepřived, já si angažoval sílu, co mně má

v obchodě vypomoct –„

   „Tak co?“ přivítal pan Načeradec Emana, „zaplatil?“

   „Aby ne,“ odpověděl sebevědomě ten pán, „eště sem

neviděl člověka, kterej by s takovým elánem platil.“

   „To snad přece ne,“ divil se pan šéf, přijímaje peníze.

„Zrzavej Kohn a platí a ještě k tomu s elánem! Von tam

má u sebe babičku a ta nemůže vidět, když její vnuk platí

účty. Hned mu začne vyčítat“ „Zas už vyhazuješ peníze,

Oskárku? Ty nás  přivedeš eště jednou na mizinu svým

rozhazováním!“ – Tak on neplatí a raději jde mechule.“

Od té doby, co byl zaměstnán v obchodě pana Načeradce, stoupla vážnost

Emanova tak, že starší Eman nežádal od svého syna dodržování služebního řádu a

sám obstarával potřeby domácnosti. Pouze ráno, než odešel do obchodu, uvařil

Eman mladší snídani a uklidil. V sobotu společně drhli podlahu, a když na ně byla

řada, i schodiště v domě.

V domě v Cimburkově ulici usídlil se duch pokoje a míru. Otec si vážil syna,

který má dobré místo, a syn pohlížel na otce s blahovolnou převahou. Eman starší

přeháněl význam svého syna, vypravuje sousedům, že Eman je nyní ředitelem v

závodě pana Načeradce a že jeho šéf nedá bez něho ani ránu. Tuto zvěst přijímali

známí s pocity smíšenými a těšili se tím, že jednoho dne Emana zavřou; neboť

nebylo slýcháno, aby obyvatel Cimburkovy ulice došel takového povýšení.

Když skončili oběd, tu Eman se „hodil do parády", prohlédl se v zrcadle a pak

prohodil: „A de se!“

„Kam máš namíříno?“ ptal se otec.

„Na match. Slávka si to dneska rozdá se Spartou.“

„A co je tobě do toho?“ podivil se stařec, „to není žižkovská věc, to je

letenská.“

„Ale to náš starej fandí Slavii.“

„To bych rád věděl, co na ní vidí!“ hučel starší Eman.

„Taky si myslím,“ odvětil Eman mladší s lehkým politováním, „ale myslím si,

že ho jednou obrátím na viktoriánskou víru. No tak, mějte se tu parádně!“

„Tě bůh!“ odvětil starý.

Pan Načeradec byl rozčilen očekáváním, obstojí-li jeho klub ve zkoušce

ohněm. Šlo o těžký boj s odvěkým nepřítelem, který tolikrát svými zbraněmi potřel

Slavii. Budou tentokráte hoši s červenou hvězdou čelit s úspěchem náporu rudých?

Děl rozechvěně: „Očekávám, že dnes bude Slavie v dobré kondici. Jenom aby

mužstvo nepropadlo nervose. Hlavní věcí je klid. Pak hrát na vejsledek. Co je mi

platná jemná kombinace a přesná přízemní hra, když se nestřílí? Jestli forwardi

budou hrát sobecky na úkor celku, tak je nechci vidět svejma očima. Můžou mně

bejt ukradený takový útočníci.“

Tribuna otřásá se temným dusotem a dole v přízemí hlučí zástup, rozčilený a

povykující. Bariéry sotva mohly pojmouti tento dav, jenž přibyl na hřiště, aby byl

přítomen souboji letenských leadrů.

Národ se rozdvojil ve dvě strany, a jakmile soudcova píšťalka dá znamení k

boji, objeví se propast, která dělí národ ve dva nesmiřitelné tábory, a budeme

svědky bratrovražedného boje a odvěké slovanské nesvornosti.

Ze všech končin Prahy přispěchali bojovníci, kteří věří v rudý dres Sparty, aby

spatřili v prach zdeptanou červenou hvězdu Slavie. A ti, kteří nosí ve štítě

pěticípou hvězdu, ti doufají ve vítězství své víry a v pokoření nevěřících šiků

sparťanských.

Starší Eman pohlížel úkosem na svého syna a řekl si, že se mu v poslední době

nějak nechce líbit.

Mladší Eman se ostatně sám sobě nelíbil. Něco ho tlačilo a uvádělo ve zmatek.

Sám sobě charakterisoval ten stav, že „je votrávenej jako šťovík".

Ten den ráno leštil boty, ale jeho duch opustil botu, které měl dodat lesku, a

potuloval se v neznámých končinách. Starší Eman ho přistihl při okamžiku, kdy

plivl do leštidla, ale pak pohlížel do krabičky zasněným zrakem, ševele rty.

„Jářku,“ ozval se starý, „jak počítám, je v tom holka.“

Tato slova přivedla opět syna k vědomí. Počal leštit botu se zuřivou energií.

„Tak co,“ navázal opět starý, „trefil jsem to?“

„Je a není,“ odvětil syn.

„Tak. No, to se ví. Teď chytil místo a už si musí ženskejma šmodrchat život,“

počal naříkat otec. „Je to svízel s pitomcem. S děvkami si začíná.“

Bylo to tak: Jednoho dne si zavolala paní Načeradcová pana Habáska a pravila

v podstatě, že Eman má dojít na Poříč, co je módní salon paní Schmalfussové, snad

ví Eman, kde to je, jak by nevěděl, salon paní Schmalfussové je vyhlášený, ona má

pořád co dělat, nejlepší dámy si u ní řídí šaty, proto Eman musí vědět, kde je salon

paní Schmalfussové.

„A vyřídíte jí,“ pokračovala, „že jsem v sobotu nemohla přijít do Edisonky,

protože jsme měli moc co dělat a děti zase byly nemocný, já jsem z toho celá pryč,

to mi nikdo neuvěří, jaký mám soužení. Musela jsem zavolat doktora Krauskopfa, protože Brod ničemu nerozumí, a já mu to taky řekla, no ne —

žinýrovat se budu, protože zdraví je nade všecko. Krauskopf má zlatý ruce a

povídal, že je Otoušek chudokrevnej a taky Hanička že by potřebovala změnu

vzduchu, třicet korun si nechal dát, ale já ty peníze dala ráda, aspoň jsem

upokojená, já celý noci nespím, jaký já mám starosti s těma dětma.

Není muže tak chladnokrevného, který by, vstoupiv do dámského salonu,

nepocítil vratkou půdu pod nohama. Eman vešel do místnosti, kde bylo

shromážděno asi dvacet děvčat u šicích strojů. Věda nevyzkoumala, co nutí

švadleny v dílně k pištivému smíchu, když spatří mužského. Eman byl uvítán

takovým záchvatem veselosti, že i tento muž ze Žižkova byl zmaten. Ani přísná

direktrice, která vyšla Emanovi vstříc, nedovede zažehnat tuto nenadálou bouři

smíchu.

Pan Habásko pozoroval k své nelibosti, že nejbujněji si počínalo jedno okaté

děvče s černým mikádem. Její sousedkyně musela jí sázet herdy do zad, aby přišla

k sobě.

I přišla neděle a u Načeradců sešlo se příbuzenstvo. Mezi přítomnými bylo lze

pozorovati zejména strýčka Ignáce, který přijel z Votic, aby si dal u odborného

lékaře léčit záduchu. Přivezl několik anekdot, na nichž rostl mech a drobné

pampelišky. Vedle něho seděl švagr Kauders, proslulý vyrovnávací správce, který

si v Řevnicích postavil pěknou vilu, jíž tamější obyvatelé dali název „U 35%".

Mezi množstvím drobnějších příbuzných vyznamenával se sám JUDr Max

Načeradec s chotí, jež zbožňovala lila barvu a dlouhé romány. Přikládala si k očím

lorgnon, zatím co její muž cucal doutník s červenou manžetou. Nescházela ani

sestra paní Načeradcové, plavá ženuška vzhledu římskokatolického, která se vdala

za berního správce Nedomu. Lidé jí říkali, „prosím vás, miláčku, jak jste si mohla

vzít takového ošklivého žida?“

„Kterej Katz?“ tázal se vyhlášený doktor, „karlínskej kořalečník?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou pan Kauders, „Katz z Kaprovy ulice. Armatury a kovové

součástky. Po prvé se vyrovnal v roce 1902. Naposled jsem ho vyrovnával já v

roce 1913. Pak jeho dcera udělala partii a Katz umřel.“

„A co je s Katzem?“ naléhalo příbuzenstvo.

„Katz,“ počal pan Kauders, „byl taky takovej fanda. Ale tenhle fandil Deficitu,

protože to byl ještě takovej starodávnej a orthodoxní žid. Žádnej pátek nevynechal

kostel a párky kupoval jen u Kominíka.“

„Ještě dnes jsou takoví,“ poznamenala paní Nedomová, „znám jednu, která bere

košer cikorku.“

25. Slavia-First Vienna na Hohe Warte - obrázek

25. Slavia-First Vienna na Hohe Warte - obrázek

Pan Načeradec zapnul proud a po chvíli v přístroji suše zapraskalo a ozvalo se

hučení. Nějaký tichý hlas cosi kňoural; pan Načeradec zesílil proud a hlas se

rozeřval a spěšně vykládal, přerušován praskotem,

o pokroku zemědělství v Dánsku.

Tlustý muž resignovaně sklonil hlavu, odhodlán vyslechnouti přednášku

zemědělského rozhlasu až do konce.

Rvoucí hlas domluvil a posluchač vděčně zašeptal, že to bylo velmi poučné.

Napjatě čekal, co bude dále. Do hučení zaševelil ženský hlas, který oznámil konec

zemědělského rozhlasu a že nějaká slečna přednese variace na národní písně.

Nelhal. Po chvíli zaklinkaly zvuky klavíru a plechový hlas zatoužil: „Ach není tu,

není.“

26. Co může paní Načeradcová vědět o Pletichovi? - obrázek

26. Co může paní Načeradcová vědět o Pletichovi? - obrázek

Když se skončil zápas, opouštěli nadšení Vídeňáci hřiště na Hohe Warte. Ale

daleko na sever, blíže železničního viaduktu, který dělí Nové Město od Žižkova,

stáli příbuzní kolem pohovky, na které oddychoval pan Načeradec. Nad ním

hulákal amplion břeskný vojenský pochod, vysílaný soudobým rozhlasem Brno-

Bratislava.

Paní Načeradcová lomila rukama a volala: „Richard, co je s tebou, Richard?“

Mužští příbuzní kývali hlavami, jako by chtěli říci: „No, neříkal jsem to?“

Mysl ženských příbuzných zaměstnávala otázka „co kdyby, nedej Pánbůh?“

Příbuzní odebrali se dolů, do salonu, zasedli kolem stolu, dívali se významně na

sebe, kývali hlavami a vzdychali.

JUDr Max Načeradec se ujal slova.

„Takové je to,“ pravil s lehkým politováním, maje na paměti svého

pobloudilého bratra, „to je ta dnešní generace. Kopaná, box a takové věci...

Myslím, že to nepovede k ničemu dobrému.“

Příbuzenstvo mu naslouchalo s úctou, neboť vyhlášený doktor vydělával svou

kanceláří mnoho peněz. Jenom strýc Ignác se odvážil namítnout, že Richard je

starý chlap a žádná dnešní generace.

28. Moje děti nejsou děti, moje žena není žena - obrázek

28. Moje děti nejsou děti, moje žena není žena - obrázek

Každého dne odehrávalo se v domácnosti pana Načeradce divadlo. Místo:

Jídelna. Čas: Oběd. Paní Načeradcová prosí své děti, Otouška a Haničku, aby

jedly. Hrozí jim, že budou bledé a nemocné a že svoji matinku přivedou do hrobu,

nebudou-li jíst polévku. Ale děti jsou rozmazlené a odpírají matince to potěšení.

Také pan Načeradec připojuje se k domluvám své manželky. Povzbuzuje nejprve

jemným: „Papejte!“ Načež fouká starostlivě do polévky. Když jeho výzva míjí se s

účinkem, nachmuří brvy a velí: „Jezte!“ Dojí polévku a sveřepě hledí na své děti.

Náhle zařve: „Žerte!“ a uhodí do stolu, až sklenice poskočí. Tento výkon provázívá

paní Načeradcová zaúpěním: „Gott, wie ordinär!“

1
Email:
letenskaplan@email.cz


Google




Name
Email
Comment
Or visit this link or this one